Sleeve-note k albu Pod lampou skloněnou 2007 Jiří Černý

 

Jen málokteré z amatérských nahrávek, které týden co týden dostávám po celé republice, si stihnu někdy poslechnout. Onoho osmého února 2005 v Litomyšli to naštěstí dopadlo jinak. Menší tichý mládenec maďarského příjmení i hřívy mi dal své cédéčko těsně po mé poslechové antidiskotéce a já je ve škodovce hned vložil do přehrávače. Šest písniček jsem si pak dobrovolně a s chutí přehrával kolem dokola až do Prahy.

 

Příště jsem se v Litomyšli zeptal bývalého starosty Miroslava Brýdla a ředitele Smetanovy Litomyšle Jana Pikny, jestli vědí, koho to mají na střední pedagogické škole. "Tak s ním něco pusť." Za chvíli: "Ještě něco jiného". Asi po třech písničkách se i oni shodli, že Adam Katona je opravdu talent.

 

Z oněch šesti písniček jich je na albu, které máte v rukách, pět. Okamžitě jsem z nich začal ve svém rozhlasovém Libečku a Klubu osamělých srdcí seržanta Pepře hrát Třináctou komoru, Pod lampou skloněnou a Tohleto a jediný. Ne kvůli tomu, že je složil sedmnáctiletý kluk, ale protože všechny měly melodický n ápad, básnickou obraznost a bezchybnou formu. Měl jsem radost:po delší době - vlastně od prvního CD Radůzy - mám před sebou ne pouhý písničkářský příslib, ale nahrávky srovnatelné se špičkami českého folku. Že mé pocity nesdíleli všichni kolegové a že se cesta k prvnímu Katonovu albu prodlužovala, to mě neodradilo. Od začátků Petra Nováka, Palečka a Janíka i Karla Kryla vím o prvních deskách své.

 

Katona je ovšem i na samorosta výjimečný.

 

Rodák z Pardubic (10.8.1986), vychovávaný v Přelouči a posléze žijící s maminkou v domku po babičce v Selmicích, se učil sám skutečně mnohému. Na kytaru hodně pod vlivem Nohavici. ("...který mi tehdy plnil i úlohu duchovního táty, když jsem žádného skutečného neměl.") Pořád četl ("Už navždycky budou mí nejoblíbenějš í autoři Jan Skácel a maďarský Dezsö Kosztolányi"), do šuplíku psal básničky i prózy a rád by býval šel na literární gymnázium Josefa Škvoreckého, jenomže na to neměli doma peníze.

 

Podle jakéhosi svého vnitřního hlasu poslouchal ze skupin nejraději starý AG Flek, Buty a trochu i Vltavu a Mňágu a Žďorpa, mezi písničkáři nejvíce Kryla - tomu je, myslím, někdy hodně blízko - Nohavicu, Plíhala a Redla. ("...můj vnitřní život zásadně ovlivnilo to, co se děje v některých písních Vlastimila Redla...")

 

Což vím hlavně z naší vzájemné korespondence.

 

Jak mi od Adama přibývalo demo nahrávek, pochopil jsem, že při veškeré jeho nechuti k pedagogickému studiu v Litomyšli tam měl štěstí na kantora a vbrzku kamaráda, Richarda J.Müllera. Kytarista, který prošel např. skupinami Bratrstvo, Berlín a Park, nahrál Adamovi ve svém domácím studiu zvukově důvěryhodné snímky, pomáhal mu s aranžmá a leccos sám dohrával. A společně také sestavili repertoár tohoto alba.

 

Po škole Adam nastoupil jako operátor do Českého Telecomu v Pardubicích. A přece jen o trošičku víc začal hrát po klubech. Zdá se mi, že vzhledem k úrovni jeho písniček je těch vystoupení pořád málo. Na druhé straně ovšem vidím Adamovu pódiovou nezkušenost, nerozkoukanost, prostě nedostatek domáckosti, jaká ho provází n a procházkách se psem, nebo sdílnosti, jíž jsou plné jeho dopisy. "Něco se stalo s mým duchovním světem, když jsem před rokem začal poslouchat desky Johnnyho Cashe," napsal mi 16.6.2006, s takřka nezbytným katonovským dodatkem "a už teď vím, že je to pro mě studium na celý život." Studuje zevrubně a přichází s novými poznatky. "Kdo překládá v Oranžovém expresu verš I do die, chystám se zemřít, jako že pražce cinkají duhdá...to s tím vážně nemá nic společného." Adama fascinuje, když Dylan o Cashově hlasu nap í še, že je v něm zakleto deset tisíc let lidské kultury, nebo co řekl jeden producent, že Cashovi stačil ten nejlevnější mikrofon. "Ty desky prostě hrozně rád poslouchám a ve tmě v Selmicích z nich cítím něco osobního, něco, na co si nejde hrát, něco z ven kova..."

 

Během natáčení prvního alba už Adam Katona myslel na druhé - "Návraty do Čech, takový komorní, strašně smutný, silný country, folko, písničkářsko elektrorock..." - a materiálu měl i na třetí a čtvrté. Budou nějaká? Hrozně bych mu to přál. I sobě.

 

Úryvek z rozhlasového pořadu 2004 - Jiří Černý

 

"To je jeden z těch mladíků, kteří za mnou chodívají, když tak jezdím po republice, chodívají se svými amatérskými nahravkami a chtějí, abych jim k tomu něco řekl, to je jedna z nejtěžších věcí, říct něco, co ty lidi buď povzbudí, odradí, otráví a já rovnou řeknu, že tenhleten mládenec, který se jmenuje Adam Katona a přinesl mi ty nahrávky po mém hraní v Litomyšli, je alespoň v mých uších největším talentem jaký jsem já mezi těmito amatéry za poslední léta slyšel a viděl.

 

Na těch písničkách je pro mě překvapivá ta vybroušená úroveň textu, co se tam projevuje životního smutku a životních zkušeností, zralosti vlastně, a že ty písničky držej pohromadě.

 

Mně to připomíná začátky pořadu, na kterém jsem se spolupodílel v šedesátých letech Dvanáct na houpačce. Ty nahrávky, které jsme přinesly s Petrem Novákem z kuchyně Legerovy ulice, no tak zdejší redaktoři rozhlasoví se mohli zjevit, že jo... no a nějak jsme to tam prosadili zaplaťpánbu, no a pak už to bylo na posluchačích, no a ti pak pochopili hned, jestli se jim to má líbit..."